Zpět na všechny pojmy
Radioaktivita je jev, při kterém dochází k vnitřní přeměně stavu atomových jader – nestabilní jádro prvku se mění na stabilnější jádro. Při tomto procesu se uvolňuje velké množství energie – radioaktivní záření. K radioaktivní přeměně dochází přirozeně u nestabilních jader prvků – tyto látky se nazývají jako radioaktivní látky. Radioaktivní přeměnu je možné také vyvolat uměle, například při ostřelování jádra prvku částicemi alfa.
Radioaktivitu objevil Henri Becquerel v roce 1896. K objasnění podstaty radioaktivity přispěla především Marie Curie-Sklodowská, která o dva roky později objevila nové prvky – radium a polonium, a popsala, jak radioaktivita funguje. Za objevy v oblasti radioaktivity obdržela Marie Curie-Sklodowská dvě Nobelovy ceny. První v roce 1903 za výzkum radioaktivity spolu se svým manželem Pierrem a objevitelem radioaktivity H. Becquerelem. O 8 let později získala ještě Nobelovu cenu za chemii za izolaci čistého prvku radia.
Radioaktivní záření má celou řadu použití, například v medicíně, archeologii nebo průmyslu. V medicíně se využívá rentgenové záření, které pomáhá s diagnostikou úrazů a onemocnění. Dalším využitím v medicíně je radioterapie, která využívá proud záření pro zničení nádorových buněk. V archeologii se díky radioaktivitě určuje doba od zániku živé hmoty. Všechny živé organismy obsahují část uhlíku izotopu 14, který se rozpadá po jejich smrti. Díky poločasu rozpadu je možné spočítat, jak dlouho je organismus po smrti.
Radioaktivita prvků je pro člověka nebezpečná pouze v určité formě a dávce. Běžně se vyskytuje téměř ve všem kolem nás a jsme jí každý den vystaveni ve velmi malém množství. Pro člověka je nebezpečné, pokud je vystaven radioaktivnímu záření ve větších dávkách nebo pravidelně. Může totiž způsobit změny v buněčné struktuře, a tak vyvolat například rakovinu.